Black & White 2

Není skoro žádné proti a proto ho je asi tolik. Zahrát si na býti zlým - býti hodným. Zahrát si na to, že Bůh jsem já. Já jsem ta divná všemocná, vševědoucí, všeonanující osoba, na kterou se dá technicky svést všechno, sakumprásk, bez otázek a vycházek.

Děsivá představa, že mohu za realitu celého světa.
Děsivá skutečnost, že se vlastně jedná jen o nehoráznou nudu zodpovědnosti vůči jedinci, skupině a ano, i silu s obilím.
Ale všechno je obráceně. Vždyť býti Bohem je v tomto případě jen hra na ukojení vlastní znuděnosti. Ruka rozmachující se nad vlastním mazlíčkem - jaké polechtání vlastní důležitosti - praštím a jsem Bůh spravedlivě trestající, nepraštím a jsem Bůh odpouštějící.
Hra na znuděnost boží.

Jedná se o božskou strategii. Neplést s boží strategií i když se to nutně nemusí vylučovat. Základem je ruka, v tomto případě snad Ruka, která švenkuje prostorem, béře k sobě do držení různou zvířenu, lidstvo jí podřízené i všeliké kamení k hodu určené.

Vaším úkolem je, přetáhnout na svou stranu veškeré možné věřící, co se jich po herním světě plazí. A to buďto agresivními výpady nebo mírumilovnými úplatky ve formě hmotných statků, jako je třeba ten kámen, nebo spotřebního zboží jako je třebas obilí. Někdy jen tak, pro zkrácení čekací doby lze z vlastního území metat na území protivníkovo cokoliv, co božské Ruce přijde...hm...pod ruku. Octnout se tam může cokoliv. Od vyděšeného dobytčete, přes brblajícího vesničana až po vlastní pojetí života, kterým se dá mrštit obzvlášť efektivně. Sem tam lze po okolí rozdat nějaký ten fireball a jinou netolerancí nadanou nadstandardností.

Black & White je klasická strategie, kde se soupeří už méně klasickým způsobem a kde když se řekne budiž světlo (latinsky Fiat lux), tak světlo také je.

Další abnormalitou je božské vtělení na svět Black & White. Ne, nejedná se o Kristovu herní variaci. Na výběr má hráč čtyři boží syny ve zvířecí podobě. Jedná se o opičáka, vlka, lva a krávu. Pravda, synovství krávy je při pohledu na nateklé vemeno trochu sporadické, ale i tak nevyvratitelné, jako vše v tom našem roztomilém náboženství. V průběhu hry lze narazit na další a další, dá se říct bonusové, synáčky vaší ušlechtilé božskosti. Tygr, ovce,.... Někdy se ta sympatická zviřátka mezi sebou požerou a tím získávají věřící na vaši či soupeřovu stranu. Záleží na muskulatuře. Jako vždycky.

Ve hře můžete být hodní, můžete být i zlí, nestrannost je pro holky, ta se v Black & White neřeší.

Doba pro dohrání je jako u všech strategií prazvláštní. Do konce lze dojít při extrémní šikovnosti za dobrých šest sedm hodin. Při nešikovnosti za pár dní. Bez spaní. Nonstop.

A tak je na trhu už nějaký ten pátek hra na Boha a na jeho Ruku. Lidem se vštěpuje jejich neomylná všemoc a Lionhead přepočítává výdělky jako fráter odpustky po skončení mše.

Proč mám pocit, že se ta prázdná božskost má vychovat právě v mase. Ne v hovězím, holoubkové, ale v chumlu snad až prachpitomě lidském.
Možná, že se s takovými bohy pak lépe manipuluje.
Když sami manipulují.
Žij a nech žít.
Onanuj a nech onanovat.
Co je na tom špatného?
He?